Brodce A - Poděbrady A

     Týden se s týdnem sešel, přešla noc a byla zase neděle, která nesla krásné znamení dalšího šachového utkání. Áčko vyrazilo na zteč do Poděbrad, kde si chtělo definitivně pojistit ''přeletnění'“ v krajské soutěži. Sestavu jsme měli zajímavou a byli jsme plní optimismu, že vyhrajeme. Partie zhodnotím jen letmo, protože jsem na ně neviděl dostatečně, abych objektivně posoudil, co se děje.

    První šachovnici hájil Juraj Steiner, který hraje tuto sezonu velmi dobře. Občas mi připadalo, že pouze mobilizuje pěšce na šesté řadě a bojí se na pátou vstoupit, když jsem se ale po půlhodině vrátil, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Ta ''ustrašená'' řada se změnila v ničivou lavinu, která stála před soupeřovou rošádou a vytvářela děsivý, ale zároveň i krásný tlak a nedivil jsem se, když mi bylo sděleno, že máme bod.

    Druhou obsadil Otakar Macháček, jehož styl hry se mi kvůli její ostrosti velmi líbí. Zprvu vypadala pozice dobře v náš prospěch, kdy bílí pěšci rychle obsadili střed. Dále jsem viděl už koncovku se zapletenými pěšci, věžmi a dvojici střelců pro bílého proti dvojici jezdců, což se mi zdálo mnohem perspektivnější se střelci, opak byl bohužel pravdou. Černému se podařilo prolomit sloupec a zdvojené věže spálily základy jinak dobře postavené pevnosti Oty.

    Jako další hrál David Zvolenský, z jehož partie jsem viděl opravdu minimum a nejsem schopen říct, jak na tom byl, ale troufám si říci, že stál dobře a on i soueř měli šance na to, aby číslíčka stockfishe ukázala něco jiného než 0,00. V koncovce se nakonec dohodli na remíze v údajné remízové pozici.

Vedle Davida hrál jeho učitel Milan Holub. Když na d4 přišlo d5, tak se nikdo nemohl divit, že se hrál Londýnský systém, pro nás známý jako kulaťák.     Milanovi se rýsoval velmi hezký útok, ale soupeř našel vynikající obranu a útok se změnil...v nic. Pak už se hra postupně obracela, ve které s kvalitou méně nešlo nic moc dělat a rezignace byla nevyhnutelná.

Jarda Procházka zahrál na soupeře Volžský gambit a byla patrná jeho malá poziční výhoda, v koncovce pak se střelcem a čtyřmi pěšci proti jezdci se třemi pěšci podepsal remízu. Dle jeho slov by vyhrál, kdyby nevyměnil svého druhého střelce.

    Jirka Feierfeil zvolil taktiku rozházení soupeře tím, že před ním rychle snědl celý pytlík rozinek v čokoládě, čemuž domácí hráč těžko mohl uvěřit a zajímavě to komentoval. :) Nevím, jestli to nějak narušilo jeho soustředění, ale byl postupně přehráván a nakonec i prohrál.

    Otta Frischman hrál tentokrát opatrně co se týče jezdců. Byť jsem seděl vedle něj, tak jsem vůbec neviděl, jak partie probíhala, ale remíza byla zdánlivě jasná a nemělo smysl pokračovat.

    Poslední jsem dohrával za stavu 3,5:3,5 a byl jsem pod velikým tlakem, a to nejen kvůli tomu, že na mě záleží výsledek zápasu, ale i kvůli velké časové tísni, která mě dostihla. Zahájení jsem rozehrál velmi špatně a udělal jsem si několik slabin, pak ale nadešla moje chvíle a začal jsem aktivizovat své figury a snažit se získat výhodu. To se mi povedlo, když mi soupeř byl nucen obětovat kvalitu za pěšce, tím však dostal možnost k nádechu a pokračoval v boji. Kvůli tomu, že jsem se snažil vše pečlivě počítat jsem přišel o drahocené minuty, které mi pak chyběly k tomu, abych viděl vrácení kvality a získání rozhodující výhody. To se ale nestalo a po pár chybičkách jsem se začal obávat, abych ještě neprohrál. Najednou mě strašlivě zamrazilo, když mě soupeř upozornil, že mi spadl čas a já i přesto, že jsem viděl, že mi zbývá pár vteřin, jsem nestihl zahrát a prohrál jsem tak nejen partii svou, ale zápas celého týmu. Byl jsem velmi zklamaný, protože prohrát na čas prostě bolí víc, než když vás někdo přehraje a vy se vzdáte. Mému soupeři však dávám všechnu čest, protože hrál velmi dobře i pěkně a já doufám, že budu mít opět příležitost si s ním zahrát.

    Opět jsme prohráli tím nejtěsnějším skóre a doufáme, že se to ve zbývajích dvou zápasech již nebude opakovat a ještě si nějaké body připíšeme.

                                                                                                                                                                               Autor: Martin Vašák